Dnes jsme s rodinou navštívili výstavu modelové kolejiště, respektive výstavu kolejiště vláčků velikosti HO. Byla to výstava sdružení modelářů v jednom okresním městě, jedno ve kterém. Rád bych napsal slova chvály, ale bohužel nemohu. Dcerka se na vláčky těšila a já měl takovou zkreslenou představu, že tam přijdeme, všechno si prohlédneme, dcerka si něco vyzkouším, třeba zapne vláček, přehodí výhybku nebo něčím zatroubí, a půjdeme plní radostí a dojmů domů. No... to bychom nemohli být v Česku.
Už když jsme přicházeli do budovy, kde se výstava konala, slyšel jsem varovná slova od odcházejících návštěvníků "to byla síla", "vydýchaný vzduch", "tlačenice". Ne, nebyla to tlačenka, byla to tlačenice, která nás potkala už na schodech, kterými jsme stoupali do výstavní místnosti. A že těch schodů bylo! Pětiletá dcerka statečně šlapala, nějakého šílence napadlo umístit výstavu vláčků do nejvyššího patra pod střechu. Schodiště bylo točité a připomínalo mi to tlačenici ve věžičce v květné zahradě v Kroměříži. To bylo taky tenkrát maso a někteří cizinci byli z toho pěkně perplex. Ovšem, my, našinci, jsme zvyklí na lecjaké věci.
Nicméně to, co jsem spatřil ve výstavní místnosti, překonalo i mé očekávání. V poměrně malé místnosti se tísnilo, a to nekecám, víc jak 80 lidí. Otcové, matky, babičky, dědové, spousta dětí, nebylo k hnutí! Vzduch nedýchatelný! Pravdou je, že jsme se všichni chovali poměrně ohleduplně, ale i tak. Hned na začátku jsem to vyhodnotil, že je zbytečné, abych něco očumoval a nejlepší dobrý skutek, který vykonám pro lidi tam i pro sebe, bude, když si stoupnu ke schodům mimo tu ovčí tlačenku. Chvíli jsem přemýšlel, jaká je asi nosnost podlahy a jestli unese 80 lidí x jejich váhu x váhu stolů s kolejištěmi x váhu pořadatelů, ale potom jsem tyto vzpurné myšlenky zatlačil a doufal jsem, že se mi holky z výstaviště protlačí skrz lidi zpátky bez modřin, bez podlitin, bez monoklů.
I přes to, že jsme každý zaplatili vstupné 50 Kč, jsme si výstavu pořádně neužili. Jestli jsem viděl více nezvládnutou výstavu? Ne, neviděl. Toto byla doslova pohroma. Po deseti minutách jsme se všichni obrátili k východu, nedalo se tam vydržet. Bože, jako v dobytčáku.
Závěrem
Nevím. Kdybych byl pořadateli, tak bych se snažil pořádat výstavu někde v přízemí. To za prvé. Za druhé - limitoval bych počet lidí v místnosti např. na dvacet, víc bych jich nepouštěl. Za třetí - všude byly pokyny NEDOTÝKAT SE. Takže děcka jako voyeři chodila a čuměla, ale nesměla prakticky nic. Kdybych to sdružení označil za sdružení pracovitých sobců, asi by to neznělo příliš dobře, že? A za čtvrté, když má výstava takový úspěch, kudla chlapi, to nemůžete udělat těch výstav víc, na víc dnů, aby se návštěvy naředily nebo zvýšit vstupné a připravit důstojnější plochu?
Nééé, nejde. Vítejte v Česku.
Mezi sebou jsme si řekli, že si konkrétně tuhle výstavu příště odpustíme a zkusíme to jinde.
Zdroj:
názor autora
zkušenost autora
