Jestli to správně počítám, byla to moje třetí dovolená v produktivním životě. Ta první se odehrála na Šumavě snad před 16ti lety a jel jsem tam autem. Z výletu jsem si vzal ponaučení, že jestliže se chci skutečně dovolovat, nemohu u toho řídit, a zvláště ne dlouhou trasu. To už je skoro jako pracovní služebka. Proč si dělat násilí, když mě řízení na rozhrkaných českých cestách s dírami, agresivními řidiči a preventivními kontrolami bezpečnostních orgánů nebaví.
Druhá služebka, pardon, dovolená, se odehrála asi před osmi lety v r. 2010 a tu jsem strávil v Jeseníkách. Na dovolené jsem se odměnil krásnými anonymizovanými přírodními suvenýry. Nebylo to úplně špatné, když nepočítám tristní podmínky v hotelu, velmi nízkou kvalitu ubytování a celkovou chudobu, kterou jsem v daném regionu cítil na každém kroku, kam jsem vstoupil.
A konečně, aktuálně poslední dovolená byla strávena v Anonyčovicích tento rok (2018). V legendárním lázeňském městě, které se chlubí obrovským přívalem cizinců. Samozřejmě jsem tam nejel autem, ale vlakem. Bohužel jsme s rodinou včetně malého anonymizovaného dítěte udělali tu chybu, že jsme se vypravili 2. třídou a vagonem nejmenované anonymizované železniční společnosti, který je zaslíben "matkám s dětmi". Klidně bych si sedl do jiného vagonu, ale pořád jsem posednutý takovým divným pocitem, jakože musím tu svou rodinu nějak chránit, a tak jsem šel do kupé pro matky s dětmi s nimi jako muž - otec. Měli jsme samozřejmě místenky, což je něco, na co spousta pasažérů nevěří, a tak jsme slyšeli různé hádky a tahanice, kdy jedna ženská či chlap vyháněl pasažéra s místenkou, že si má sednout jinam, protože ona/on tam byla/byl dřív.
Na místenku anonymizuje a revitalizuje pes.
Žena vešla jako první do "našeho" kupé, kde jsme našli sestavu dvou velmi jižanských typů. První jižanský typ byl asi dvoumetrový chlap a měl s sebou obrovitánský lodní kufr, který zabíral většinu podlahy kupé. Samozřejmě seděl na místě, na kterém jsme měli místenku. Druhý jižanský typ, který mluvil buďto rumunsky nebo italsky, seděl na nerezervovaném místě, takže jsem ho prozatím ignoroval. Po chvilkovém handrkování s obrovitým jižanem se nám podařilo jižana přemluvit, aby se posunul o jedno sedadlo vedle, proti čemuž protestoval druhý rumunsko-italský jižan a zejména poukazoval na jeho "loď", kterou jižan-obr táhl za sebou k nohám prvního jižana. Chvilkově jsem pátral po dětech těchto dvou jižanů, pak mě napadlo, že musí být jedině zavřené v tom obrovském kufru. A potom jsou velice správně v kupé pro matky s dětmi, protože dnes není tak jisté, kdo vlastně je matka a kdo není matka. Možná měli v občance uvedeno "žena". A možná, že jeden jižan byl matkou a druhý otcem. Kdo ví.
Jižani se začali hádat mezi sebou a překvapivě to skončilo tím, že doběla (i když to teda kecám) rozpálený obr jižan odtáhl z kupé svůj lodní kufr neznámo kam a už se nevrátil.
Usadili jsme se na naše místa a já se divil, proč to ten obr jižan tak rychle vzdal. Za chvíli jsem to pochopil. Jižan, který zůstal, byl velice starý, prošedivělý a velmi, velmi jižního vzhledu. Po minutě ticha na nás začal brebentit rumunskou nebo italskou hatmatilkou. Velmi mi to připomínalo originální dabing starého padre v Kmotrovi, ke kterému se ostatni kápa chodila radit, podle čehož bych usuzoval, že to byla spíše italština, možná sicilský dialekt.
Čeho jsem si dále všiml bylo, že ten jižan, a řeknu to co nejpříměji, jak to v dnešní podělané době jde, anonymizoval jako rok nemytý skunk, když to teda řeknu taktně zálesáckou řečí. Jeho kalhoty byly kdysi dávno bílé. Jedna nohavice však byla plná skvrn, ale ty určitě nebyly z výroby a ani je nenadělala indiánská squaw. Když zjistil, že neumíme rumunsky, italsky ani sicilsky, což jsem se mu snažil naznačit, tak si začal brebentit i prozpěvovat sám pro sebe a občas na nás ukázal nějaké tajuplné gesto.
Nejprve jsem myslel, že je to nějaký jižan bez domova, než jsem zjistil, že pod špinavou košilí má na těle připevněnou značkově vypadající tašku s nějakým obsahem. Průvodčí kolem našeho kupé procházel, jako bychom tam nebyli. Asi nás všechny považoval za jednu velkou spokojenou jižanskou anonymizovanou rodinu. Jižan si po chvíli vyhmátl obsluhujícího anonymizovaného pikolíka a velice dlouho se snažil si objednat směsicí jižanských slov a angličtiny dvě kávy. Povedlo se mu to, z tašky, kterou měl upevněnou na těle, vylovil mezi spoustou cizích mincí i nějaké české mince a zaplatil. Obě kávy začal pod rukou míchat a já měl nejprve podezření, že mě pozve na "kafe", aby tak nějak roztály ledy a mohl jsem se přiučit jižanským zvykům. Asi mu začaly vadit moje nepřátelské pohledy a mračení, protože jsem se začínal bát o duševní zdraví svého dítěte, které bylo z jižana notně vyjevené. No, zkrátím to, nepozval mě. Postupně do sebe hodil obě kávy a jeden kelímek s nějakými drobnostmi skončil na podlaze kupé. Ještě bych chtěl dodat, že se nás pikolík nezeptal, jestli i my ostatní něco nechceme, tak jak to běžně mají ve zvyku. Věnoval se pouze jižanovi, což mi přijde poněkud nespravedlivé.
Hodina a půl cesty kupodivu neutekla jako voda, ale vlekla se jako sopel. Nevím však, co se stalo a vrávorající jižan strávil minimálně 50 % času na chodbě, dokonce nám povolil otevřít si okno a postupně si anonymizovanou vůni nemytého těla odvětrávat.
Takže cesta byla super a my všichni vystoupili na nádraží v Anonyčovicích. Možná mě měla trochu varovat cedulka WC, která směřuje do nebe. Pořádky se tedy od doby četníků z Anonyčovic trochu změnily, to jo :-). Informoval jsem ženu, že za vlak mají Anonyčovice první mínusový bod, ale třeba se to ještě spraví, pokud jsme se právě nenakazili tuberou. Jsme vlastně na správném místě, protože se v Anonyčovicích léčí dýchací potíže. Takže super!
Všichni jsme dostali děsný hlad. Jižan se nám ztratil z dohledu a my doufali, že už ho nikdy neuvidíme. Cestou jsem vtipkoval, že ho určitě ubytovali v hotelu vedle nás. No... nikdo se moc nesmál.
Někde v okolí nádraží je anonymizovaná restaurace. Moje polovička vyjádřila přání se tam najíst. Vyjádřil jsem názor, že jsem ještě nikdy v anonymizovaném okolí nádraží nenašel dobrou hospodu, ale budiž, jdeme do toho.
V restauraci mě překvapilo, jak tam bylo plno. A jídlo bylo opravdu levné, meníčko za 79 Kč. Vystáli jsme frontu na stůl a všichni si objednali snad nejméně rizikové jídlo - rýži s vepřovým masem a hrachovou polévku. Protože jsem odchovanec podobné restaurační ligy, tak jsem hrachovku zblajzl velice rychle. Trochu mě překvapilo, že ostatní z rodiny polívku prakticky nejedli. Ale když jsem se rozhlédl kolem, byly vyjezené talíře. To mě utvrdilo v dojmu, že otrávené není, a měli bychom to přežít. Chuť polévky komentovat nechci. Já jsem zvyklý.
Druhé jídlo však překvapilo. Jeden velký kopec rýže chutnající po... po... po hrnci. A vepřové maso. Respektive byla to nějaká nechutná flaksa kombinace velmi tvrdého masa a ještě tvrdších částí masa, které na velmi tvrdém mase vypadaly jako nějaké... bradavky. Těžce se to krájelo a ještě hůř jedlo a polykalo. Opět jsem se díval kolem sebe a všichni kolem baštili, až se jim dělaly boule za ušima. No, naše rodina ne. Vyjedli jsme trochu rýže, zaplatili a vypadli. Asi jsme příliš velké fajnovky. Chce to trochu hladu, ten nás naučí.
Informoval jsem ženu, že Anonyčovice mají druhý mínusový bod a začínám pochybovat, jestli najdeme nějaké plus.
Abych nezapomněl. Hned na nádraží jsem koupil lístek na budoucí datum zpět první třídou včetně místenek. Teď, když vím, že vagony pro matky s dětmi slouží také temperamentním jižanům bez dětí nebo s dětmi pravděpodobně ukrytými v kufru, si myslím, že větší klid bude v 1. třídě, byť za příplatek.
Vydali jsme se směrem k lázeňskému areálu. Po cestě nás překvapil smrad. Myslel jsem, že ve městě bude čistý vzduch, protože všude kolem něj jsou lesy. Ale byl tam smrad. Zejména u silnice, na které se odehrával intenzivní dopravní provoz. Skoro bych řekl, že mi to připomínalo Krno. Snažili jsme se dostat ze smradlavé ulice co nejdřív a nedýchat tu sračku. O to víc mě překvapilo, kolik se na ulici pohybovalo lidí a evidentně také dost cizinců. Asi na léčebném pobytu nebo co.
Když jsem se rozhlížel kolem sebe, připadal jsem si jako v 90. letech. Hodinářství, dětské kadeřnictví, prodejna oplatků, zase prodejna opatků, opět prodejna oplatků, támhle prodejna oplatků, prodejna suvenýrů, další prodejna suvenýrů, a ještě jedna prodejna suvenýrů, zmrzlina, zmrzlina, zmrzlina, zmrzlina, ohřáté lázeňské oplatky. Podobné krámky v centrech měst, kde běžně bivakuji, dávno pokrachovaly. Tady to ještě funguje. A co víc, když jsem se soustředil, zřetelně jsem slyšel cinkot mincí zleva i zprava. Ty jo, Anonyčovice jsou docela bohaté! Smradlavé, ale bohaté! To byl můj první dojem.
A tak jsme se ubírali dál a dál. Jedna Vila, další Vila, ještě jedna Vila, další Vila. Víte, napadlo mě, že i obyvatelé Anonyčovic jsou velmi bohatí a úspěšní, když bydlí ve Vilách. Až pak jsem si podle spzetek zaparkovaných aut uvědomil, že ve Vilách bydlí turisti.
Situace se začala zlepšovat s tím, jak jsme se blížili do lázeňského areálu. Občas nějaké to NADUPANE suvpolicejní auto značky Hyundai. Několikrát korunou kolem dokola pečlivě poškrábaná Dacia Sandero Stepway modré barvy. Copak na tom autě je co závidět? Mercedesy, audiny poškrábané nebyly, ale Dacia Sandero Stepway ano. To jsou věci v Anonyčovicích... Ale ještě mě napadlo, že si to možná majitel udělal sám, aby mu nový vůz neukradli...
Kdyby nebyl ve smradlavé ulici Albrecht ani nevím, co bychom si počali. Asi kupovali sedmičku vody za 40 korun. Že jinde tolik stojí krabicové víno? :-) Naštěstí v Albrechtu mají normalizované ceny, takže jsme si koupili vodu, protože jsme měli tušáka, že čím blíž do lázeňského centra, tím bude sladkovodní voda dražší. A jak se později ukázalo, měli jsme pravdu.
Za dostupnost levnější "sladké" vody jsem dal Anonyčovicím bod.
V lázeňském areálu jsme dorazili k hlavní atrakci. Byla to obrovská kašna, kde stříkala voda tam, kam vanul vítr. Bavilo to hlavně děcka, takže běhala kolem dokola jako šílená a výskala, kdykoli je zasáhla kapka vody. I naše dítě se nechalo strhnout. Často jsme se ke kašně vraceli, osvěžení bylo, jako jedna z mála věcí, zdarma.
Naproti kašně byly výlohy obchodů. Pln nadšení jsem přiklusal k výlohám, ale ty byly zcela prázdné. Jedna vedle druhé byla prázdná a připomínalo mi to výlohy z dob okupace? Nebo po nějakém embargu? Vše vysvětlila cedulka, že obchody jsou v rekonstrukci. Jen je podivné, že názvy obchodů, jakoby pocházely ještě z 80. let. Asi je ta rekonstrukce pekelně náročná... Při pohledu na prázdné výlohy obchodů už jsem to nemohl déle dusit a vykřikl jsem nahlas s chechotem, že toto je ta pravá Potěmkinova vesnice. Lidé se ohlíželi :-).
Při další cestě jsme míjeli tentokrát funkční obchůdky, o kterých jsem předtím nevěděl, což mi trochu spravilo náladu. Ale bod bych za to nedal, protože funkční tržní infrastruktura je v lázeňském areálu věcí očekávanou.
Další cesta k hotelu probíhala lépe. Prostředí se zlepšovalo, kolem cestiček byly záhonky, vzduch už nesmrděl, ale zdál se být čistý. Na obzoru se však rýsoval vysoký komín. Sdělil jsem ženě o komínu, že by mohl být nefunkční, jinak si dělám další velký mínus. Nevypadal moc hezky na pozadí lázeňského areálu Anonyčovice.
Čeho jsem si všiml, bylo, že jakési Společenské megacentrum a budova ředitelství lázní mají stará oprýskaná dřevěná okna. Ošetřit dřevěné okno a natřít snad není takový problém? V Anonyčovicích asi je. Vzpomněl jsem si na popisy chátrajících civilizací, kde potomci neuměli pokračovat v díle svých předků, ani ho zrenovovat. Snad to nebude tento případ :-).
Po cestě k hotelu jsme minuli dětské hřiště. Jak se ukázalo, toto byla pro naše dítě atrakce číslo dvě. V hotelu samotném nás uvítali přívětivě. Ovšem, opět jsem byl překvapený, protože do baráka, kde jsme bydleli, se lezlo takto:
- schody dolů, rovně po chodbě do sousední budovy, schody nahoru přes dvě patra. Bylo to docela dost schodů. Na večeři, na snídani, na procházku. No, musím říct, že už po prvním dni bych ocenil masáž kolene. Výtah tam byl, ale jen pro malý náklad jako třeba povlečení. Už zítra jsem tomu nákladu záviděl :-).
Zavtipkoval jsem před ženou, že nás umístili do části hotelu pro děti a já si bláhově myslel, že to bude v přízemí. Bylo mi odpovězeno, že asi usoudili, že děti schody zvládnou, kdežto lidé, kteří jsou zde na procedury, se schody mohou mít problém. Ano, malé dítě schody zvládalo, ale občas se za námi tvořilo procesí, protože schodištní ulička byla úzká.
Čeho jsem se nejvíc bál, to bylo jídlo. Proto jsme si v Albrechtu koupili nějaké zásoby. Pro jistotu. Naštěstí se ukázalo, že obavy byly liché. Můžu a mám dost kritických poznámek na hotel, ale jídlo tam bylo fantastické. Večeře - to byl vlastně plnohodnotný oběd. Jídla bylo dost a kvalita úžasná. Kuchaře vaření muselo bavit. Obsluha naprosto profesionální, jakou jsem už dlouho dlouho nezažil. Usmívali se, vzájemně si pomáhali, konverzovali s hosty, plnili mimořádná přání hostů. No, fantazie. Po každém jídle jsem byl absolutně napraný, přecpaný, najezený. Jednou jsem neodolal a vzal navíc dezertíky na pokoj. Jídlo tam byla bomba, pardon to je monitorované slovo - dobrá věc.
Samotné ubytování pro tři lidi se skládalo ze dvou čistých místností a koupelny. Bylo to malé, ale funkční. Jako obvykle jsem udělal podrobnou prohlídku na breberky. Neobjevil jsem nic. Za obrazem, kde bych očekával třeba štěnici či štěnice, byl k mému překvapení velký sršeň. Tak velkého sršně jsem už dlouho neviděl. Jak se tam mohl schovat? Vzal jsem sandál a v okamžiku z něj vytvořil placku. Jak se ukázalo, sršeň byl suchý a mrtvý už dávno. Zedrolil se k zemi.
Protože kýčovitý obraz visel nad postelí na velmi tenkém vachrlatém hřebíčku, udělal jsem to, co obvykle. Po dobu pobytu zůstal opřený na podlaze. Při odchodu jsem jej nasadil na stěnu zpět.
Co mi nejvíc na ubytování vadilo, byla absence okenních sítí. A jak se ukázalo, byla to poměrně citlivá věc, protože v okolí se vyskytovali živí sršni. Několikrát jsem s nimi musel bojovat a pak jsem jednoho zabil na okenním skle, on se rozmázl, a to bylo na skle opravdu hodně sračky, následně už k nám sršni nelétali. Třeba to pochopili. Představa, že sršeň píchne naši ratolest třeba v noci ve spánku, byla těžce nechutná. A větrat jsme museli, protože noci byly obzvláště horké a klimatizace tam nebyla.
V koupelně jsem objevil stopy plísně na spárech, ale kde se plíseň nevyskytuje... Nad tím oko mhouřím. Pokud se mi teda nepřenese na chodidla :-))).
Trochu mi vadilo, že se zapnutím světla se v koupelně (spojené s WC) vždy spustilo velmi hlasité odsávání. Mám rád klid jak u sprchování, tak při jiných činnostech. Zvykl jsem si rychle..., ale bohů žel se stejné zvuky hrčení odsávání ozývaly i od sousedů.
Dále jsem narazil na několik chytáků. Vedle umyvadla byl na stěně fén. Při čištění zubů jsem omylem zavadil o fén a on spadl do umyvadla a okamžitě se zapnul. Jak se ukázalo, na fénu bylo tlačítko, kterým se uváděl do pohotovostního stavu. Tak jsem ho raději vypnul, aby se nestalo, že si někdo napustí umyvadlo, strčí do něj ruku a spadne mu tam fén, který se zapne.
Potom mě zarazila nádobka pro mýdlo, která byla celá ze skla a pouze nasazená do očka. Rozbít nádobku nebyl žádný problém, zvláště pro malé dítě. Stačilo pravou rukou udělat prudký pohyb třeba při umývání tváře, zavadit o nádobku, která by vypadla z očka a padla do umyvadla, kde by se roztříštila na tisíc kousků. Takže jsem ji z očka vysadil a normálně položil na umyvadlo. Takové kýče opravdu "miluju". Ale pořád lepší než pražské palmy s vylézajícími pavouky, což je zase jiný příběh.
Dalším problémem byla ultra tvrdá matrace v posteli. Tož takhle tvrdou matraci jsme neměli ani na vojně. A polštář byl tak tenký, přitom potřebuji mít víc pod hlavou. Pomohly ručníky "na wellness", aspoň k něčemu je ten wellness dobrý.
A poslední překvapení se skrývalo v samotném nočním spánku. V uličce, ve které se hotel nacházel, se zvuky rozléhaly tak, že pobyt na dopravně vytížené Jeremenkově ulici v Praze byl proti tomu nula nula nic. Každé auto, které v noci projelo lázeňskou ulicí znělo jako tank. Ozvěna motoru a pneumatik mě pokaždé budila a to mívám tvrdý spánek. Hluky lidí, kteří se společensky bavili na okolních terasách, kdy jsem slyšel každé krknutí nebo prdnutí, jsem ještě dokázal tak nějak potlačit ve svých uších. Ale ta auta... To byl děs. Po půlnoci se provoz uklidnil a ráno to začalo před šestou hodinou. Zásobování hotelů a penzionů. Takže sleeping deprivation nebo-li spánková deprivace. Moc jsme toho nenaspali.
Celkově jsem s ubytováním nebyl úplně nespokojený. A na druhou stranu, to jídlo, i když bylo skvělé, nemůže převážit množství mínusových dojmů. Vracet se tam nebudu, jedině, že bych si naplánoval formátovací tah bez rodiny s tím, že se budu společensky bavit a potom věřím tomu, že sedmička vína mě spolehlivě uspí, a nebude mi vadit vůbec nic.
---
K překvapení hotelu jsme nešli ani na jednu nabízenou proceduru v ceně ubytování, byť jsem měl už po první noci na tvrdé matraci a tenkém polštáři pocit, že masáž rozhodně potřebovat budu. Místo procedur jsme chodili na procházky do okolí. Jedním z úkolů bylo najít ztracenou ovečku pro nějaké déčko. Je to prý pro malé děti. Tož jsme se vypravili po červené značce k jezírku "lásky". Představoval jsem si, že tam najdu blankytné jezírko, u kterého se zastavíme, pokocháme se, zrelaxujeme, nabudeme energii a dobrou náladu.
Bylo vedro. Vyrazili jsme po červené směrem do lesa. Žena mě původně ujišťovala, že to bude procházka v okolí Anonyčovic, pár stromů, v podstatě žádný skutečný les. Argumentoval jsem, že v okolí lidé potkali divočáky i medvěda (vyhledal jsem si to v médiích), a že bychom se tedy na takový výlet měli pořádně připravit. Speciálně se připravit - to jsem dostal zakázáno. Takže jsme vyrazili :-). I když se to zdá být divné, byl to les a žádný park. Putovali jsme lesní stezkou do kopce a pot se ze mě lil. Po chvíli jsem vyhlásil přestávku a rozhlédl se po okolí. Udělal jsem něco, za co mě bude většina lidí odsuzovat, ale já se v tom lese necítil bezpečně. Představa, že proti nám vyběhne bachyně nebo nějaký láskyplný medvídek, byla pro mě děsivá. Vytáhl jsem tedy nůž. Našel jsem vhodný kus dřeva a za dvacet minut jsem držel perfektní dost dlouhé kopí, pořádně ostré. Mělo by něco vydržet. Můžeme se vydat dál, konečně jsem se cítil VELMI dobře. Ano přiznávám, možná jsem se v tom lese nelegálně vyzbrojil kopím a mohl šokovat nějakého člověka či zvíře, ale já prostě nemám dost velké zuby, ani drápy, ani nevážím dva metráky jako medvěd. A stát mi v tom lese ochranu okamžitou neposkytne. Takže tam nepůjdu s holýma rukama. Slyšel jsem příběhy, že medvěd nemá problém člověka dohonit. Viděl jsem video, kde medvěd málem doběhl tuzemského cyklistu na lesní cestě. S kopím mám sice minimální, ale alespoň základní šanci. Kopí se tedy proměnilo v dlouhou a nenápadnou hůl pro oporu při chůzi, která je tímto státem přece povolená, a pokračovali jsme dál :-). Nepropíchla si snad onehdá turistka svým kopím nohu?
https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/turistka-si-pri-padu-propichla-nohu-holi-20180617.html
Jak se ukázalo, s agresivní zvěří problém nebyl. Celý ten les byl tichý a jakoby mrtvý. Pořád jsme stoupali nahoru, až jsme došli k velké louce. Prošli kolem hájovny a vyšli z lesa k asfaltce (vedli jsme s ženou spor, jestli kód k ovečce ti maníci umístili po absolvování stejné cesty, teď si myslím, že dojeli autem co nejblíž :-)).
No a tam jsem ztratil stopu. Červená značka nikde. Vstoupil jsem tedy do lesa, kde jsem viděl stezku a pustil se hustým temným lesem vpřed a hledal červenou. Po několika stech metrech jsem usoudil, že dál by ani sebevětší blázen nešel a vrátil se. Žena mezitím značku našla, byla na stromu ze strany, kde jsme ji vidět nemohli. Pustili jsme se tedy doleva a za chvíli uviděli značku, která nás lákala opět do temného lesa. Po nějaké době jsme došli ke kamenným schodům, které mířily dolů z kopce. Na konci jsme uviděli... ZELENOU BAŽINU. Co jiné to mohlo být. Byla tam zelená bažina, altánek a velká spousta bodavého hmyzu. Couvli jsme zpět, vytáhl jsem repelent a na všechny už asi po třetí umístil přiměřenou dávku odpuzujícího přípravku. Ano, můžeme jít dál.
Na místě samotném jsme se zdrželi jen krátce. Vyfotili bažinu, vyfotili kód a tradá po stejné cestě zpět. Na asfaltce mezitím zaparkoval Ford zakoupený v anonymizovaném UH a z něj se vyhrnula rodina se stejným cílem. Hmm, cestu si podstatně zkrátili :-).
Když jsme se opět přiblížili k lázeňské zóně, zapíchnul jsem své kopí co nejhlouběji do země.
Třeba z něj vyroste strom.
---
Zpáteční cesta se nesla v duchu nabytých zkušeností. Na oběd jsme šli do restaurace hned za koncem lázeňské zóny, kde byly normální ceny a velice chutné jídlo i příjemná dámská obsluha. Vláček v 1. třídě nezklamal, byli jsme jediní, kteří okupovali vagon 1. třídy, ostatní včetně různých elementů se nacpali do dvojek.
Takže závěr dovolené se nesl v příjemném duchu. Byli jsme najezení a jízda vlakem byla klidná.
---
A plusy a mínusy:
- Děsivá jízda vlakem do Anonyčovic.
- Šílené jídlo v restauraci blízko nádraží v Anonyčovicích.
+ Dostupná levnější sladkovodní voda, protože lázeňská se pít na žízeň nedá, jelikož je příšerně slaná.
+ Kašna stříkající všemi směry zabavila dítě (i nás) pokaždé, když jsme procházeli kolem.
- oprýskaná dřevěná okna některých lázeňských budov.
- příliš mnoho schodů v hotelu.
+ za obrazem nalezena mumie sršně jako varování.
- absence okenních sítí v hotelovém pokoji.
- přemíra sršňů v okolí, kteří rádi létali do interiéru.
- hluk v koupelně/WC.
- divný koupelnový fén a skleněná nádobka na mýdlo.
- tvrdá matrace v posteli a velmi tenké polštáře na spaní.
- noční hluk vozidel a společensky se bavících lidí, který se v uličce rozléhal
+ díky nabytým zkušenostem jsme se dobře najedli ve městě a zpáteční jízda vlakem proběhla v klidu.
+ přežili jsme výlet do lesa bez kousance klíštěte nebo jiné breberky a bez setkání s milým a hodným zvířátkem typu divočák či medvěd.
Důležitá informace na závěr:
Celý článek je pochopitelně výsledkem fantazie autora, použitá slova mají jiný význam, než který je patrný, nezakládá se na realitě a veškeré informace, které by mohly identifikovat něco z našeho běžného světa, takto nečiní, protože je to blábol.
Jedná se o prózu science-fiction ze světa Anonyčovic v jiné dimenzi za mnoho tisíc let.
Přeji hezký den.
