Povím vám pohádku o tom, jak se vlastně stalo, že musíme utíkat do městských a církevních parků... Kde zůstala zahrádka, louka, pole. Kde jsou slepičky, králíčci, prasátka, kravička, o kterých bychom mohli říct - toto patří mě a já se z toho těším každý den??
Trávíme celé dny v městské zástavbě. Z projíždějících automobilů hluk a smrad. Tovární provoz se nezastaví, neustále produkujeme zboží, snažíme se o trvalý ekonomický růst. I když.... proč píšu "snažíme se"... Jsem toho součástí, ale tuto cestu jsem si nevybral. Narodil jsem se tak.
Svatým místem je kousek přírody, který ještě zbyl a do kterého mohu svobodně jít. Pokochat se tím, co není moje. Tím, co jsem nezasadil. Tím, co nemohu chránit. Tím, kde si nemohu dát vlastní lavičku, sednout si a říkat si, to je MOJE paráda.
Tak dobře. Alespoň takový útěk, když už nic jiného.
Na chvíli se nadechnout čerstvého vzduchu SVOBODY. Iluzorní dojem, že se mohu pustit jakoukoli světovou stranou. Za mým pasem je meč, v ruce držím luk a na opasku toulec s šípy. Cože, že to není legální, chodit se zbraněmi na odiv? Kdo si to dovolí říct na této svaté půdě? Kdo naruší její zákon? Kdy přijede bagr, aby srovnal přírodní krásu se zemí a postavil zde paneláky?
Ne. Možná bude lepší vyhloubit důl a těžit štěrk či uhlí. Nebo snad postavit továrnu na výrobu lithiových baterií? Logistické centrum? Co myslíte?
Až se zdá být téměř neskutečné, že před několika tisíci lety byla všude kolem nás, na většině území Evropy taková příroda a lidské osady zabíraly jen zanedbatelný prostor z této krásy.
Naši předci se procházeli svobodně svou zemí. A pak se něco přihodilo. Přišli skřeti. Kde se vzali? Začali kutat a dolovat, těžit, rabovat.
Zelené měnili na šeď. Na kámen, na beton, na asfalt. Až se stalo, že zelená příroda začala mizet. Rozsáhlá pole byla potřeba, protože se skřeti začali množit. Velice jich přibývalo, až zalidnili zhusta celé území bývalého Hercinského pralesa. A museli se množit, protože ostatní skřeti se množili taky. Ve svých městech vylévali na zem splašky, a pokud nevíte, co to jsou splašky, jsou to lejna a močovina. Žili hůř než dobytek a trpěli mnoha chorobami.
A bylo jim to málo. Chtěli víc. Vedli neustávající války, které se přelily do celosvětových válek. Stále drancovali, ničili mírumilovné civilizace, a nepřestávali v devastaci přírody. Přitom, podívejte se na tu přírodní krásu. Jaké skřetí letadlo může překonat ptáčka v letu. Jaké auto může překonat koně? Co ze skřetí genetiky může překonat krásu rostlin, jejichž kód je naprosto dokonalý?
Expandovali a zavedli teorii o nekonečném ekonomickém růstu. Rostli a rostli, až jednoho dne zjistili, že vzduch se nedá dýchat a voda se nedá pít. Planeta ztratila ochranu před špatným slunečním zářením a skřeti začali stonat na vážné choroby ze světla. Jako upíři, kteří se světla bojí, i skřeti musí vycházet ven s brýlemi a kšiltovkami. Chránit svou kůži, aby neshořela.
Skřeti přestali růst. Dostali se přesně tam, kde budou čelit své zkáze. Vyvinuli ničivé zbraně a v boji o poslední zdroje na planetě nebudou váhat je použít.
Přesto... tam na druhé straně vody je stále cesta. Skřeti se mohou změnit zpátky v elfy a mohou se po ní vydat. Ale to by museli chtít. Nastolit opět harmonii, žít v souladu se svým prostředím.
Nevěřím, že to dokážou. A to je konec pohádky, přeji dobrou noc!
Zdroj:
názor autora
