Ke strečinku jsem se dostal jako slepý k houslím.
Zlobila mě mnoho let záda. Jednoho dne se bolest stala natolik intenzivní, že jsem se začal zasekávat. K tomu si musím připočítat
časté migrény, motání hlavy, pocit únavy. No, řeknu to na rovinu, cítil jsem se absolutně na odpis. Ve věku těsně před čtyřicítkou je to zvláštní pocit, když se člověk cítí jako důchodce. Je pravda, že denně trávím průměrně 6-10 hodin před počítačem. A to se na zdraví rozhodně podepsat musí. Jízda v autě také tělesné pohodě nepřidá.
Snažil jsem se absenci fyzického pohybu dorovnávat dlouhými procházkami. Denně jsem ušel 1 - 3 kilometry. Občas jsem si zacvičil jógové cviky. Někdy každodenně, ale bývala období, kdy jsem cvičení značně "ředil", až z toho vznikly dlouhé měsíce bez cvičení.
V práci nízkonákladová mizerná židle, málo prostoru na protažení. A výsledkem byl právě ten můj stav.
Selhání zad. Snažil jsem se bolest v zádech rozehnat právě těmi jógovými cvičeními, automasážemi, ale marně. Problémy se prohlubovaly, až jsem nemohl spát, nemohl jsem ležet, nemohl jsem sedět, nemohl jsem stát. Neustálá bolest zejména při pohybu, při předklonu, při úklonu, při záklonu. Katastrofa. Viděl jsem to opravdu černě.
Co s tím?
No, pochopitelně jsem zašel k lékaři. Předepsal mi mastičku proti bolesti a doporučil rehabilitační cvičení. Mastičku jsem vyzkoušel dvakrát, nezabrala, tak jsem ji už nepoužil. Beztak prý poškozuje ledviny. Zato rehabilitace zabraly a přivedly mě ke strečinkovým cvikům. Nabízeli mi i jakousi "smíškovu" metodu, kdy cvičenec cvičí s napínacími provazy napevno uchycenými třeba k žebřinám. Vypadalo to nadějně, prý to opravdu pomáhá, ale pochopil jsem, že doma bych toto nedokázal cvičit každodenně. Navíc se občas stává, že je člověk mimo domov a takové provazy si s sebou v batohu táhnout nemohu. To nejde.
A tak jsem se spolehl na sestavu cviků, které mě naučila moje báječná fyzioterapeutka.Zpočátku jsem cvičil dvakrát denně, ráno a večer. Bolesti zad byly silným motivem. Byla to moje poslední šance na záchranu, jinou jsem neviděl. Cvičil jsem a cvičil, dostával jsem další a další cviky, až je jich dnes
25 cviků. Po dvou měsících jsem si dovolil začít cvičit jen jednou denně, ale velice pomalu, s co nejdelším dýcháním a 5 - 10 opakování každého cviku podle nálady, fyzického stavu a časového prostoru.
Je to zázrak. Je to tak. Záda se opravdu zlepšila. Není to o tom, že by bolest úplně zmizela. Stále je cítím, připomínají se mírnou bolestí. Ale už žádné záseky nemám. Zmizely intenzivní zásekové bolesti. Opět zádům věřím a nebojím se předklonit. Nebojím se zvednout nějaký předmět, i když si stále dávám pozor, abych zvedal předmět co nejsprávněji. Při sezení na židli si můžu dovolit se různě křivit a záda kupodivu neprotestují. Stále ještě po 6ti měsících používám bederní podložku, v autě pravidelně. A to zlepšení stavu zad je úžasné. A nejen stavu zad. Následně zrekapituluji, co se mi všechno po šesti měsících zlepšilo a k čemu všemu došlo:
-
odstraněny zásekové bolesti zad- zádům mohu opět věřit
-
zhubnul jsem a prorýsovalo se břicho do podoby, jakou jsem zatím viděl jenom na obrázku :-)
- zmizely tukové vrstvy na nohou i zádech
- migrény se naředily, že si nemohu prakticky vzpomenout, kdy byla poslední
- motání hlavy už prakticky neznám
- únava ještě občas je, ale taková přirozenější, už se necítím tak často "na padnutí" jako předtím
-
snížil se mi krevní tlak na hodnoty, které jsem měl před dvaceti lety
- jsem
více aktivní než předtím, víc se zajímám o věci kolem sebe
- celkově mi
zesílilo svalstvo, udělám 30 kliků a ještě se cítím docela dobře
- cítím větší
celkovou sebejistotu a pohodu- mám jakýsi
radostnější a optimističtější náhled na svět než jsem měl před zahájením pravidelného cvičení
Jak pravidelně cvičit?
Nikdy by mě nenapadlo, že dokážu cvičit zcela pravidelně, prakticky každý den kromě několika dnů, kdy jsem byl nemocný a opravdu to nešlo.
Upřímně, cvičit pravidelně je pro otce od rodiny s malým dítětem docela problém.
Nejprve jsem hledal časový prostor ráno. Vzbudil jsem se dřív a začal cvičit. Zjistil jsem, že po ránu jsem obzvláště ztuhlý a některé cviky mi nejdou úplně dobře a záda protestují silnou bolestí. Tělo nebylo připravené tak rychle po probuzení cvičit. Jak mi přibývalo cviků, musel jsem omezit cvičení pouze na odpolední nebo večerní čas a cvičit déle. Takže
cvičím po návratu z práce, většinou mezi 17. - 18. hodinou a nebo mezi 20. - 21. hodinou. Průměrná délka cvičení je 30 - 45 minut. Většinou se u cvičení zapotím, i když cvičím pomalu, některé cviky jsou dynamické.
Cvičím na cvičební podložce, v poloze vleže si hlavu podkládám smotaným ručníkem, aby neležela úplně na zemi.
Důležitá je pravidelnost cvičení.
Neexistuje necvičit, protože se nechce. To nejde.
Cvičení je lék, jako pilulka, kterou potřebuje tělo bez dostatečného každodenního fyzického pohybu. Cvičení lze zrušit jen ze dvou důvodů - kvůli zaměstnání a nebo kvůli nemoci.
Pevně věřím tomu, že pokud se čtenář vydá podobnou cestou, bude spokojený a bude se rozhodně cítit lépe.
Co je to strečink (strečing)?
Strečink (ang. stretching) nebo také strečing je skupina protahovacích cviků. Hlavním úkolem strečinku je snížení svalového napětí a uvolnění procvičovaných svalových partií a zároveň jejich posílení. Historicky vychází z jógy a dalších východních cvičebních technik. Je využívaný zejména v rehabilitaci a ve sportu, také v některých bojových uměních jako příprava před fyzickým výkonem.
Zdroj:
názor a zkušenost autora
http://www.strecink.cz/
http://utv.lf1.cuni.cz/strecink
