Cesta k tomu, aby se člověk žijící na území Česka naučil sebeobranu, není zrovna posázená růžemi. Na světě existují státy, kde se sebeobrana vyučuje jako běžný předmět již od základní školy. Určitě by bylo pěkné, kdyby se tato užitečná tradice zavedla také do česko-moravsko-slezských škol, všichni však moc dobře tušíme, proč se tak nestane a také tušíme, proč je cesta k umění sebeobrany tak složitá pro obyčejného člověka.
Když mi bylo deset let, velice jsem si přál naučit se nějaký způsob sebeobrany, ale proti byly dva faktory. Rodiče a místo bydliště. Vesnice je sama o sobě diskriminujícím faktorem v mnoha směrech pro osobní rozvoj. V současné době na vesnici frčí hlavně "hasiči", možná sem tam nějaký ten Junák či Skaut a fotbal. Ani jedna z těchto tří disciplín, byť jsou zcela jistě krásné, nemá sílu odvrátit útok násilníka, leda, že by byl postříkán vodou, či trefen míčem.
Pro vesničana je většinou nutné za kurzem sebeobrany dojíždět do nejbližšího okresního města, aby nalezl alespoň přijatelně kvalitní učitele. Jedná-li se o dítě, rodiče musí najít čas, chuť a musí mít osobní vůz, kterým budou dovážet svého potomka na místo výcviku. Potom čekají, až výcvik uběhne nebo pro něj znovu zajedou. Opravdu otrava.
Další problém je výchovného charakteru. Někteří rodiče se obávají, že se vlivem umění sebeobrany stane z jejich potomka nezvladatelný element, jelikož výchovná facka může být elegantně vykryta obranným pohybem s následným efektivním protiútokem na nebohého rodiče.
A konečně - všeobecně přijatý kritický pacifismus - kdy mnozí lidé o umění sebeobrany uvažují ryze negativisticky a nepřejí si mít "z ratolesti rváče, nebo ještě hůř - potenciálního vraha".
A jak takový potomek vyspěje, nastoupí škola, první práce, a on se otáčí někde v továrně nebo jako obchodní zástupce či vyloženě děvka pro všechno a nemá na podobné aktivity čas. Do práce v horším případě na sedm a konec někdy v pět či v šest odpoledne. Nepravidelné dlouhé služebky - to je jasný zabiják pro jakoukoli pravidelnou sportovní aktivitu. A zaměstnavatel? Mnozí zejména menší zaměstnavatelé si jistě nepřejí mít na pracovišti "problémového elementa", který na sobě pracuje a učí se bránit - a to nejen fyzicky, ale třeba i právně. Tedy elementa, který se nechová přirozeně, nechlastá, nepřikyvuje, má vlastní názor a snaží se zdokonalovat.
Roky ubíhají. Sezení na židli, řízení auta nebo fyzická práce člověka poznamenají. Nastoupí bolesti zad a jiné potíže. S nějakými představami o kurzu sebeobrany je dávno ámen. Peon semletý okolnostmi se přece nemůže naučit sebeobranu. Nakonec se v nějakém věku přepne do režimu "na to už jsem starej" a je konec.
---
Člověk by se neměl jen tak snadno vzdávat. Vždycky jsem říkal, že dělá-li člověk nějakou práci, neměl by ji dělat tak, aby potom nemohl vykonávat i jinou práci bez následků z práce minulé. Je třeba vždy hledat kompromisy a dělící čáru mezi školou nebo prací a soukromým životem s obohacujícími aktivitami, které by měly být součástí takového života. Pokud váš životní styl neumožňuje žít soukromým životem na takové úrovni, něco je špatně. Je třeba změnit váš život a to pravděpodobně včetně zaměstnavatele.
Není třeba nad sebou lámat hůl. Jsou-li nějaké problémy, je třeba jim čelit.
Jsme snad něco míň než obyvatelé zemí, kde se sebeobranu učí již na základní škole??? My se nesmíme účinně násilníkovi bránit?
Myslím si, že říkat NEIN a dělat posunky rukou fyzickému útoku nezabrání.
Součástí strategie přežití každého jednotlivce MUSÍ být také výuka sebeobrany. V našem státě existuje velice solidní základna množství bojových umění jako je Karate, Aikido, Judo, Jiu-Jitsu, Kung-fu a další. Naneštěstí, část klubů se více soustředí na závodní klání než na prospěch širšímu obyvatelstvu. Přesto mě překvapilo, že některé kluby přijímají také starší jedince, podle letáků i 50+, a jsou ochotny je sebeobraně (samozřejmě přizpůsobené věku) učit. To je paráda.
V případě kolapsu systému se umění sebeobrany ideálně holýma rukama bude maximálně hodit.
Proč to tedy nezkusit?
Zdroj:
názor a zkušenost autora
