Povím vám jednu pohádku. Dlouhá léta jsem v šuplíku sušil pas. Byl prázdný, bez razítek, bez záznamů, protože jsem necítil potřebu nikam cestovat. Nejsem cestovatelský typ. Byl tam jen pro jistotu. Po deseti letech jeho platnost vypršela a já si tak žil, ukolébán v domnění, že pas nepotřebuji.
Situace se začala měnit. Přišel ke slovu jakýsi fialový borec a začal vykřikovat, že JSME VE VÁLCE. Ale já chci přežít. Ve třicátých letech 20. století se také vykřikovalo, a jak to dopadlo. Asi tak nejlíp pro ty, kteří měli připravené doklady, pobalili saky paky a odpluli lodí směrem do Jižní Ameriky.
V jednom pečovatelském domě jsem se setkal před lety s paní, která také emigrovala. Vybrala si Jižní Ameriku, jestli Peru, Bolívii, teď už nevím. Prožila tam podstatnou část svého života, a jak podotkla, velice šťastného. Více klidu, přírody, pohody, pracovala jako kuchařka na farmě, vařila "kovbojům" a "rančerům" :-). Skoro jako z románu. Naučila se jejich jazyk, kulturní zvyky. Nezapomněla moravštinu. Na stará kolena, když přežila svého tamějšího manžela, všechno prodala a vrátila se zpět. Věřila, že čechystán bude na pár let stabilní, že tady dožije. Navíc se ohlásila svým příbuzným, kteří ji rádi do pečovatelského domu jezdili navštěvovat. A stihla to. Zemřela před cca 4mi lety, šťastná, obklopena svými blízkými. Byla hluboce věřící křesťanka. Takový ten typ, kterému se nebojíte svěřit peněženku a víte, že o ni nepřijdete. Což se o většině lidí v čechystánu, co si budeme povídat, říct dle mého názoru za určitých okolností nejspíš nedá.
---
Takže jsem se probudil, a uvědomil si, že mi pan fialový vyslal signál.
JSME VE VÁLCE.
NO, ale já v ní nechci být. Okamžitě jsem jsem se domluvil ve své rodině a začali jsme si vyřizovat platné pasy. Asi budeme muset v rámci survivalismu cestovat, když jinak pan fialový nedá...
V současné době je vyřizování cestovních pasů v gesci určitých měst. Moje spádové okresní město pasy vyřizuje, objednal jsem (a moje rodina) se tedy přes systém na internetu. Za dva týdny na nás přišla řada a musím říct, že objednávkový systém opravdu funguje, vzali mě s dcerkou okamžitě. Vzal jsem s sebou pro jistotu dceřin rodný list (protože je ještě dítě), svoji občanku a jen tak ze srandy králíkům svůj asi 10 let prošlý pas. A DOBŘE JSEM UDĚLAL. Říkal jsem si, přece ten prošlý pas po mě "milující" Systém nebude chtít, ale co kdyby....
První otázka samozřejmě byla - máte starý prošlý pas???
Odpověděl jsem, že naštěstí ano, ale že jsem si jej chtěl nechat na památku. Úřednice byla tak hodná, že mi nabídla sepsat protokol o ztrátě :-). To jsem samozřejmě odmítnul, protože bych se stal pro Systém "osobou nespolehlivou" a taková osoba může přijít o určitá privilegia, třeba o právo držet a nosit střelnou zbraň. Což jsem nechtěl, ale Systému by to nejspíš bylo vhod.
Dalším šikovným tahem systémové úřednice bylo braní otisků prstů. Vzali si otisky obou mou ukazováčků PRO JISTOTU. Předpokládám, že velmi intenzivně projížděli policejní a možná i evropskou databázi, jestli tam není shoda. Výborný nápad! Toto byl vlastně hlavní důvod, proč jsem si pas neobnovil, ale fialový pán mě vyhnal z nory a donutil Systému věnovat svoje otisky prstů, aniž by byl racionální důvod věnovat tyto bezprecedentně identifikující biometrické údaje Systému. Otisky se snímaly opakovaně, aby byla jistota, že je Systém schopen mě identifikovat.
Paráda.
Dostal jsem lehce "mateřským tónem" (takového velkého bratra úplně miluji!) vyčiněno, že jsem separátně objednal také dcerku, prý jsme mohli přijít na jeden lístek (a jak jsem si domyslel - ušetřit čas drahé úřednici).
Starý pas si vzala, ale nedostal jsem potvrzení o vrácení. Tak trochu jsem doufal, že to bude v pořádku... ale jak se ukázalo, Systém má pro peony, jako jsem já, bohatý smysl pro humor.
Ještě mi úřednice položila další zákeřnou otázku - zda budu chtít pasy vyřídit rychle. Vzpomněl jsem si na varování své ženy, že by mě Systém dost okotlil a rychle jsem odpověděl, že rychlovku nepotřebuji, že mi to bude stačit udělat pomalu. Zkasírovala mě tedy o pár stokorun (to nemůžou poplatit z mých daní, kudla?) a jeli jsme dál.
Úřednice se zasmála a provedla fotografování, kde měla velký problém s mými brýlemi, které jsem si nechtěl sundat, a trval jsem na tom, že to bude s nimi. Moc dobře vím, že je problém identifikovat člověka, který se fotí s brýlemi a pak si je před identifikátorem sejme, zvláště, pokud jsou v brýlích odlesky. Takže úřednice, ŘÁDNĚ VYŠKOLENÁ, mumlala něco o odlescích, nutila mě natáčet hlavu sem a tam, a nakonec asi po pátém pokusu, byla jakžtakž uspokojena.
Paráda.
Připadal jsem si jak vězeň....
Dcerce otisky brát nechtěla, protože se dítěti, jak roste, ještě mohou změnit papiláry a identifikace by mohla být problémová. Je pěkné, jak je Systém chytrý...
---
Za měsíc mi přišla SMS, že pasy čekají. Fajn. Ptal jsem se tak nějak okolo a známá mi sdělila, že bez rodného listu dcerky mi její pas nevydají. Takže jsem se vybavil, objednal a vyrazil.
Tentokrát mě překvapivě nechali čekat, i když jsem byl objednán na určitý čas. Naštěstí se cca 8 minut v přetopených (bylo tam horko) a stísněných prostorách dalo vydržet. Trochu jsem se zpotil, ale to je zdravé. První otázka úřednice byla, zda mám rodný list dcerky.
Řekl jsem hlasitě, že NAŠTĚSTÍ MÁM. Nechytli mě :-). To už mi skoro připadá, jako když jdu kolem psa a ten se mi vrhne po nohavici, ale neskousne, jen postraší. A když to člověk čeká, uhne, nevyděsí se a naopak může na toho psa lehce vycenit zuby nebo vzkřiknout.
A pak mi úřednice položila naprosto zákeřný dotaz, JESTLI JSEM PRÝ VRÁTIL TEN STARÝ PAS.
Hm... tak toto bylo... dost dobré. To uznávám. Napočítal jsem do deseti a odvětil jsem, že jsem ho vracel její kolegyni. Úřednice mi sdělila, že o tom v počítači nevidí záznam.
Ty vole.
Adrenalin začal stoupat. Asi se brzy něco stane.
Znovu jsem odvětil, tentokrát ještě rázněji, že jsem pas vracel, ať se podívá pořádně.
Úřednice se znovu podívala do počítače a řekla, že záznam o vrácení již vidí.
Voila!
Tak fajn, můžeme pokračovat, Systéme. Ale to bylo dost dobrý, na peona! Jen tak chvíli dál :-).
Pak už šlo všechno hladce až do okamžiku, kdy mi úřednice sdělila, že pas má nachystaný také moje žena, kdy si pro něj přijde. Adrenalin opět začal stoupat. Co je jí do toho??? Ale uklidnil jsem se a sdělil, že žena je řádně objednaná na další den.
Úřednice mi vydala pasy. Začal jsem kontrolovat náležitosti v nich uvedené, ale připadalo jí nejspíš, že mi to dlouho trvá. Informovala mě, že již pouští dalšího návštěvníka... Nedal jsem se úřednicí vyvést z konceptu, dokončil jsem v klidu kontrolu pasů, zdvořile jsem se rozloučil a vydal se domů.
Pohádky je konec, dobře to dopadlo, nikomu se nic nestalo, žili spolu v čechystánu šťastně a spokojeně až do smrti. Akorát si nejsem jistý, s kým jsem skutečně ve válce... mám pocit, že na mě útočí úplně někdo jiný, než se oficiálně říká.
Dobrou noc!
Zdroj:
názor autora
