Na Novinkách.cz vyšel článek
Chuť Čechů měnit zaměstnání je nejvyšší za pět let. A po dlouhé době musím pochválit výsledek "šetření", které říká, že nejvíce demotivujícími faktory pro zaměstnance jsou kolegové, vedení firmy a výše mzdy. Pokud jeden z těchto faktorů není dobrý, na ostatních faktorech nezáleží, dřív nebo později je podána výpověď.
Díky současné práci si uvědomuji, jak jsou tyto tři faktory velice aktuální, protože nyní prakticky nemám, co bych mohl vytknout, ale zato můžu velice efektivně srovnávat tyto faktory s posledními 20ti lety.
Kolegové
Zažil jsem nejrůznější "formy" odpuzujících kolegů.
Agresivní kolega, který vyhrožoval násilím a občas k němu i sáhnul.
Žalující kolega, který se snažil poškodit kolegu pomluvami nebo žalujícími maily u vedení.
Smradlavý kolega, který nedbal na svou hygienu a jednoduše smrděl.
Kolega kuřák, který neustále chrblal smradlavý kašlavý plyn, o to nepříjemnější to bylo přes stůl.
Kolega marihuanista, který byl cítit po... marihuaně.
Neskutečně
ukecaný kolega, který rušil svým projevem pracovní výkon.
Nepříjemný kolega, který většinou nekomunikoval slušně, ale drze a provokativně a nespolupracoval snad v žádné oblasti.
Bláznivý kolega, který bez důvodu provedl něco bláznivého, třeba vzal pet lahev a praštil s ní jiného kolegu po hlavě, zrovna když kolega pracoval.
Amokový kolega, kterého i sebemenší záminka vyváděla k nepříčetnému stavu, kdy kopal do dveří a vyhrožoval zabitím.
Otravný iniciativní kolega, který druhého kolegu pronásledoval s pracovními problémy až na WC.
Musím říct, že většina těchto divných kolegů byla nalezena ve firmách s počtem do padesáti zaměstnanců. Naopak, u velkých firem jsem na takové divouse a mimíky nenarazil, prostě tam nebyli nebo nebyli v mém blízkém okruhu.
S takovým kolegou za zády ta výpověď časem přijde prakticky impulsivně :-).
Vedení
Opět se to týká vedení ve firmách do 50ti zaměstnanců, kterými jsem prošel. Naopak, u velkých firem byli vedoucí vesměs v pohodě, vysoce profesionální, pečlivě vybraní, zamotivovaní, odpovědní, i když občas velmi přísní a nároční. Vždy to byla přísnost a náročnost, která logicky vyplývala z dané práce a podmínek.
Chaotická rozhodnutí - zaměstnanec má odpoledne, tři hodiny, je dost nadřený z celého dne, a najednou přiletí vedoucí, že se má sebrat a bez přípravy vyrazit na nějakou "misi" pekelně daleko, a ke které potřebuje minimálně hodinu přípravy a "svěží" mysl. Musí prý vyrazit IHNED, bez odměny a navíc často se řeší průser za někoho jiného. Návrat je někdy po půlnoci, takže celý "pracovní den" je nějakých 17 - 26 hodin práce bez pořádného odpočinku jako je spánek nebo prostě příchod domů a relax. Vedoucí už je samozřejmě doma a relaxuje, když mu zaměstnanec z mise zavolá kolem jedenácti v noci s nějakým problémem, tak to samozřejmě nebere, protože spinká. Takové výjezdy vznikají vlivem špatně sepsaných servisních smluv, špatného kapacitního uspořádání firmy, špatné komunikace se zákazníkem, následkem katastrofických chyb vyvinutých a prodávaných výrobků/systémů. Nejextrémnější chaotické rozhodnutí, které jsem zažil, bylo, že jsem se odpoledne dozvěděl, že zítra jedu autem do Itálie "pro díly", přičemž jsem nebyl nákupčí, ale obchodník, ale nákupčí tyto díly zapomněl objednat, a jednalo se o mou zakázku.
Dalším příkladem chaotického rozhodnutí bylo, když kolega obchodník sjednal velké zakázky a přiletěla rozlícená šéfová, která kolegu vyzvala, aby šel do výroby pomáhat, když "si" sehnal tolik zakázek. Na to nikdy nezapomenu, neskutečné :-).
Trest za něco, co zaměstnanec nemohl ovlivnit - šéf přiběhne, že bude zaměstnanec odpovídat za kolegy, kteří mají stejné postavení a leckdy i lepší plat, na které nemá žádné kompetence, a v podstatě tak bude suplovat práci "šéfa". V podstatě si žádá, aby zaměstnanec dohlédl, že budou vykonávat určitou činnost a referoval svému šéfovi, pokud nebudou. Je to taková "zdvořilá" žádost o bonz, či-li donášení informací. Většinou bez příplatku za příslib něčeho neurčitého, někdy s příplatkem. Nemusím snad psát, jaký bordel toto udělá v kolektivu. Výpovědi potom létají jako letadla.
Šéf jako manager - jedná se o typ šéfa, který je managerem, ale není vedoucím. To znamená, že umí rozdávat rozhodnutí, příkazy, pracovně-postupové grafy a směrnice jako po másle, ale vůbec nerozumí tomu, co jeho podřízení vlastně dělají, kolik to obnáší času, práce znalostí, energie, a nechápe zda je ten či onen problém vůbec řešitelný. Řešení vyžaduje vždy, a když řešení není, tak trestá. Nemusím snad psát, že šéf jako manager, který nerozumí po odborné stránce svým podřízeným, vyvolá svým chováním masovou emigraci. Je to jen otázka času.
Diskomunikativní šéf - typ šéfa, který komunikuje naprosto minimálně, většinou to vyplývá z jeho povýšeneckého chování, kdy je mu pod úroveň se nějak rozepisovat nebo mluvit se svými "otroky". Jeho mailová komunikace obsahuje nedokončené myšlenky, pravopisné hrubky, leckdy je psaná záměrně s takovými těmi dislektickými vadami, aby podřízený pochopil, že musí všechno vymyslet sám a čekat, zda ho šéf pochválí nebo potrestá. Od podřízeného se očekává minimálně telepatie a hluboká empatie.
Šéf šílenec - zvláštní typ šéfa, který má horečku, ale neustále chodí do práce a chrble ty svoje bacily na své podřízené. Po nich žádá to samé, aby chodili do práce a nebyli nemocní nebo si tu svoji nemoc řešili nějak za pochodu. Takový šéf má horečku, ale pozve vás na "pracovní" oběd, kde do vás hodinu přes stůl hučí nové úkoly a zároveň své bacily a viry. A to je jen jeden z těch lepších aspektů šéfa - šílence.
Šéf řvoun - nezáleží na tom, jestli máte dvacet nebo šedesát. Tenhle šéf vás seřve jako malého kluka nebo malou holku. Zdupá vás na dvě doby, a je mu jedno, proč. Prostě proto. I za hovadinu. Do takové práce nechodíte s dobrou náladou a v kapse se vám pomalu zatíná ruka v pěst. Občas to pěstním soubojem končí. Slyšel jsem o případech "poučených" šéfů řvounů, kteří si do práce po zkušenostech nosí teleskop a mají nachystané číslo na policii, kdyby se potřebovali před nasranými otroky chránit. Tohohle šéfa řvouna jsem naštěstí nad sebou nikdy neměl, ale viděl jsem jej mnohokrát v akci a slyšel i o tom teleskopu.
Výše mzdy
Velké firmy mají většinou jasná pravidla pro mzdovou problematiku. Často do toho mluví odbory, často vzniká potřeba zaplatit specialistu nebo náročnou profesi.
U malých firem je to trošku jiné. Nejvíce peněz se platí známým, příbuzným a kamarádům.
Majitel krátkozrace vidí výhody jen z lidí, kteří mu dávají "okamžitý zisk". Tj. vývojáře vidí spíše jako "škodnou", kterou musí trpět a nějak zaplatit, ale obchodník, který sežene kšeft, je náležitě odměněn, ovšem leckdy ani to ne, a odměnu dostává manager, který svými grafy prokazuje, že se zvýšil za jeho působení obrat o deset procent. A ať už to bylo způsobeno čímkoli, třeba dobrou prací obchodníka, vždy je to zásluha managera, který za to dostane náležitou odměnu a o tu se samozřejmě s podřízenými dělit nebude.
V dalším okruhu jsou to tzv.
srdcaři, což jsou lidé, kteří většinou pracují ve firmě od začátku a dostávají "skrytě" od šéfa víc peněz, než jiní lidé na jejich pozici. Tyto lidí pak táhnou svým výkonem, aniž by někdo tušil, že jsou srdcaři zaplacení např. o 50 % lépe. Díky srdcařům si může šéf dovolit ostatním lidem platit málo a šetřit nemalé mzdové prostředky. Pravé peklo nastává, když se ostatní dozvědí, jaký má srdcař plat.
Perfektně je vidět, jak to táhne srdcař např. při výjezdu na montáž, kdy je třeba 22:00, většina už by chtěla po odpracovaných 15ti hodinách domů, ale srdcař ostatní začne hecovat a stále přitom pracuje (a navíc má klíčky od služebního auta). Tento příklad donutí i ostatní, aby na montáži zůstali až třeba do dvou hodin do rána a domů se vrátili třeba ve čtyři s tím, že ráno přijdou na devět nebo na deset, podle toho, jak přijde srdcař, jejich (uplacený) vzor. :-) Následující den samozřejmě podá srdcař majiteli report, jak to dobře šlo, a je pochválen. Šéf ho má rád.
Malé firmy se většinou snaží na mzdách škudlit, takže majitel sám od sebe většinou nic nezvedá. K tomu se uchyluje v případě nejvyšší nouze, když stříhá ušima masovou emigraci, tak začíná opatrně přisypávat plošně a na firemních poradách tyto mikropřisypávky náležitě několikahodinově vyzdvihuje. V malé firmě většinou platí, že lidi si chodí individuálně a většinou majitele nejprve prosí, posléze žádají a nakonec vydírají. První dva body majitel ignoruje, ale na ten třetí většinou slyší buďto tím, že donutí zaměstnance odejít a nebo mu opravdu přidá. Peněz, ale HLAVNĚ PRÁCE. Aby se mu to vyplatilo.
Na žádost o zvýšení mzdy majitel většinou slyší jen tehdy, pokud od svého zaměstnance dostane zvláštní benefit. Někdy mu stačí donášení informací na ostatní kolegy. V těch horších případech vyžaduje zvýšené pracovní úsilí bez ohledu na přesčasy. A v těch nejhorších případech požaduje po svém zaměstnanci inovativní "supermanský" přístup, kdy bude zaměstnanec místo jediné profese vykonávat profese tři. A pak ano, když si majitel spočítá, že ušetřil další dva platy, a tomu šupákovi přidal tři tisíce, je spokojený a k dohodě může dojít.
Někteří majitelé jsou tak vykutálení, že když už musí zaměstnanci přisypat peníze, nutí ho, aby si některé nebo i všechny pracovní potřeby pořizoval ze svého. "Když už má ty peníze". Takže si zaměstnanec koupí notebook, který slouží jako pracovní, vlastní nářadí, vlastní ochranné pomůcky, vlastní mobilní telefon.
Závěrem
Novinky.cz mají plnou pravdu, a je zvláštní, že s ní vyšly na povrch až v období, kdy zejména malým firmám chybějí zaměstnanci. A tak, všechno zlé k něčemu dobré. Třeba se podmínky pro zaměstnance u malých firem zlepší a majitelé se více zesociální. Možná by si mohli vzpomenout na to, co nás učili ve škole o nevolnících. Dokud nevolník musel pracovat na panském a sám byl bezzemek, jeho produktivita byla nizoučká. Expresivněji vyjádřeno, na práci pro pána sral. Jakmile se půda rozdělila a nevolník začal platit daně, ale pracoval na vlastním, produktivita prudce narostla. Možná i z toho důvodu se na západě rozdávají akcie a podíly, oproti tomu v zaostalém a
rozvojovém Česku se rozdávají v malých firmách pokuty. Potom taková firma neroste, ale klesá do hluboké bažiny. Samozřejmě, pokud si z firmy vyházím schopné lidi (kteří získávali drahocenné zkušenosti mnoho let), a najednou chci přejít na rozdávání podílů a podobnou motivaci pro zelenáče nebo zbylé neschopáky, JE TO POZDĚ. Děravá loď už nepopluje dál, ale potopí se a neschopné zbylé přísavky díry nejenže neucpou, ale vlastní vahou ji potopí. UPŘÍMNOU SOUSTRAST.
Ovšem, po mnohaletých zkušenostech výrazně pochybuji, že by majitelé malých a bezvýznamných firem přehodnotili svá stanoviska a své chování. To by musel někdo těm majitelům přeoperovat mozek, což se nestane. Naopak, vidím tam (a oni určitě také) určité řešení v imigraci "posil" ze "Sýrie nebo Somálska" a zvýšeném tahu na "dotační bránu". Jestli jim tato taktika umožní udržet firmu a předejít insolvenci, sebe zachránit před bydlením pod mostem, to je samozřejmě velká otázka.
Další nadějí, která by mohla těmto zoufalcům pomoci, je nová hospodářská krize nebo alespoň její náznak, kdy by vznikl převis mezi poptávkou a nabídkou, na úřadech práce přibývali schopní lidé bez práce a své mzdové nároky by byli ochotni tlačit dolů. Na to mám jen jediné varování:
Vzpomeňte, jaké to je u těchto zoufalců, a raději zvolte taktický přesun do místa (i třeba jiné země), kde práce pro vás je za adekvátní mzdu. Neponižujte se.Zdroj:
názor a zkušenost autora
