Co jsme zač? Jak jsme vznikli? Kam směřujeme?
Zdravý lidský mozek si pokládá již od útlého dětství množství otázek. Na jednodušší otázky typu - kdo je moje máma - odpověď (možná) dostane, ale na složitější otázky po smyslu života, vesmíru a vůbec, je problém najít smysluplnou informaci, natož odpověď.
Na otázku, co jsme zač, by většina lidí odpověděla, že jsme lidé. Biolog, nebo spíše detailistický biolog by uvedl, že člověk není homogenní bytost, ale složitý organismus skládající se z obrovského množství vzájemně spolupracujících živých buněk, utvářející bytost, kterou nazýváme člověk. Tato bytost žije v symbióze, harmonii, případně i disharmonii se svým okolím - s planetou Zemí a s množstvím dalších organismů a živých entit (bakterie, viry). Na otázku, co je to živé, by se dalo odpovědět, že živé je všechno, co jsme schopni v reálném čase vysledovat jako aktivní, rostoucí a interagující se svým okolím. Kámen je na naše myšlení příliš pomalý, jeho reakce nedokážeme v rozumném čase pozorováním zaznamenat. Tudíž je neživý.
Moderní věda hovoří o tom, že člověk vznikl postupně, vývojem. Archeologové nacházejí kosti našich předchůdců, respektive si myslí, že nacházejí kostí našich předchůdců. Počátek vývoje se nachází na úrovni buněk a primitivních organismů. Existují teorie, že člověk a vlastně všechny námi sledované živé formy, jsou pouze jiným stavem energie. Všichni jsme energií, všichni jsme jedno. Celý vesmír je ''živý''.
Je zcela logické a nevyvratitelné, že člověk směřuje ke svému zániku, který pojmenoval jako ''smrt''. Lidé neradi o smrti hovoří.Většina lidí má ze smrti obavy. Bizarní na tom je, že bez smrti jiných tvorů a rostlin bychom nepřežili. Díky úhynu rostlin a živočichů existuje půda, ve které můžeme pěstovat rostliny k jídlu. Díky zabíjení živých zvířat máme maso, které nám dodává cenné výživné látky. Pokud by naše tělo denně neusmrcovalo množství choroboplodných zárodků, virů a bakterií, naše tělo by dlouho nepřežilo. Tomuto procesu se říká ''imunita''. Zvláštní, že stejně jako u poslanců i zde je imunita spojena s něčím nepříjemným pro množství drobných tvorečků a příjemným pro člověka, který nese poslání (stejně jako poslanec svůj mandát) žít dál.
Z výše uvedeného odstavce vyplývá depresivní myšlenka, že jestliže směřujeme ke smrti, nemá naše existence valný význam, protože význam má jen to, co je trvalé a stálé. A to my nejsme. Díky neustálé hrozbě smrti, procházíme v životě četnými stádii utrpení i štěstí.
Euforické stavy nám dodávají chuť žít dál až k neodvratné smrti.Přírodní zákony nebo osud nebo ufoni umožnily člověku se rozmnožovat a díky tomu má člověk základní smysl a poslání.
Zplodit potomky, aby jeho druh mohl žít dál. Z hlediska přírody je výhodné, když se zrodí nový jedinec. Proběhne jakýsi restart, kdy zrozená forma života projde obdobím růstu, adaptace a zdokonalování. S každým novým generačním typem přicházejí další samovolná vylepšení a adaptace na nové podmínky. Vzhledem k nestálým a proměnlivým podmínkám na planetě Zemi by to možná ani jinak nešlo. Nestálé prostředí si žádá nestálé formy života.
Člověk jako civizilizace se v tuto chvíli chová tak, jak jsme to poznali z chování bakterií nebo virů. Adaptuje se na okolní prostředí a zároveň toto prostředí přetváří. Spotřebovává zdroje aniž by tyto zdroje obnovoval. Postupně vyčerpává (nikoli planetu, ta ještě stále člověka řádově přesahuje), ale zdroje potřebné pro vlastní přežití. Jakmile dosáhne maxima, dojde k redukci lidské populace stejně, jako když bakterie vyčerpají potravu v testovací misce.
Do budoucnosti tedy lze vidět tři cesty, kterými se lidská civilizace může vydat.
- cesta je cesta, které se současný člověk vytrvale drží. Je to cesta života na dluh, spotřeby zdrojů a stagnace rozvoje mimo tuto planetu. Tato cesta vede k chaosu, destrukci a anarchii, k degeneraci lidského druhu, k novému restartu a novému vývoji.
- cesta je cesta, která vede za hranice naší planety. Začíná těžbou surovin na okolních asteroidech a pokračuje zakládáním kolonií na dalších planetách, kde to podmínky nebo teraformace umožní. Na této cestě nám může vystavit stopku buďto jiná vesmírná civilizace nebo vesmírné zákony, které ještě neznáme. Je to cesta expanzivní a agresivní.
- cesta je cesta, která zpočátku nevede za hranice naší planety. Je to cesta sebereflexe a harmonie s okolním prostředním. Cesta poznání. Jakmile poznáme sami sebe, svou planetu, můžeme začít zkoumat okolní vesmírné prostředí. Pravděpodobnost, že by se naše současná civilizace natolik změnila, aby se vydala touto cestou, je docela nízká.
