(aktualizováno 17.11.2017)
Po peripetiích s rekonstrukcí koupelny a dalšími skvělými dobrodružstvími, jsme se rozhodli pořídit si dvojsedačku. Aby si mělo dítě kam sednout při sledování televize místo stávajícího dětského křesílka. My rodiče se na televizi příliš nedíváme, takže je nám to jedno.
Jedno nám však není, jakou sedačku koupíme. Představa je poměrně zřetelně jasná, ale realita je bohužel naprosto jiná. Hledáme dvojsedačku s těmito parametry:
+ nízká hmotnost do 50 kg.
+ dvě nebo čtyři oddělitelné matrace, které jsou dostatečně pevné a bytelné na to, aby se daly použít třeba na budování dětského "bunkru" nebo na opěrku zad, když si chce člověk v posteli číst.
+ náležitá ochrana nohou nebo podesty dvojsedačky proti poškození koberce. Dřív se dělaly takové kovové kulaté patky, krásně se to po koberci sunulo.
+ ideálně prostor pod sedačkou, který by se dal vysát.
+ šikovný úložný prostor např. pod matracemi, nemusí být ani výsuvná boční stěna.
+ celkově bytelné a kvalitní, aby to vydrželo tak, jako komunistické nábytky, nejméně nějakých 20 let.
+ kompaktní rozměry, šířka do 175 cm, hloubka do 80/90 cm.
+ opěrka pro hlavu, výška opěradel/matrací taková, aby šla opřít pohodlně hlava.
+ optimální měkkost/tvrdost matrací, lehce napružené tak, aby prdel nebolela a dalo se sedět třeba hodinu a cítit se dobře.
+ opěradla by mohla být čalouněná, aby si o to dítě nerozbilo kebuli, ale kompaktních úzkých rozměrů.
Pro začátek jsme o víkendu navštívili v nedalekém okresním městě dvě rozlehlejší prodejny nábytku, kde bylo sedaček, rohových sedaček, sedacích souprav, ale i dvojsedaček docela dost.
Čeho jsme si všimli, bylo, že většina vystaveného nábytku pocházela zjevně z Polska. České kusy jsem nikde nezaregistroval. Dokonce i popisky byly v polštině, s polskými zkratkami pro rozměry a polskými větami. Pěkné.
Ceny byly většinou dost zajímavé. Sleva z 29 000 Kč na 12 000 Kč. Sleva z 9 000 Kč na 2 500 Kč. Sleva ze 45 000 Kč na 20 000 Kč. A tak bych mohl pokračovat.
V obou prodejnách byly dvojsedačky jako přes kopírák a vyznačovaly se těmito vlastnostmi:
- velká hmotnost 70 kg +++ a více...
- žádná oddělitelná matrace. Na jednom kusu jsem spatřil, jak matrace odstávají, s výkřikem jsem se rozběhl k dvojsedačce, abych zjistil, že matrace jsou přišité k dvojsedačce úzkým, ale pevným pruhem látky. Možná proto, aby je kupující při stěhování dvojsedačky neztratil.... Tomu říkám pomoc kupujícímu.
- dvojsedačky, které měly nohy, tyto nohy měly bez spodní patky. Prostě jako od židle, půdorysný obdélník tlačí do koberce. Pohoda.
- pod většinou sedaček se vysát nedalo, a při jejich hmotnosti a čtvercových nohou je i jejich stěhování poněkud obtížné.
+ úložný prostor byl jen u některých, většinou řešený výsuvným mechanismem, kupodivu to fungovalo uspokojivě.
- bytelné sedačky opravdu byly, a tak bytelné, až to nebylo možné. U kořene měla opěrka šířku nějakých 45 centimetrů!!! A to se samozřejmě projevovalo i na celkové hloubce. Nebudu si kupovat takového mastodonta, abych potom chodil mezi nábytkem úzkými uličkami. Bydlení je pro lidi a ne pro nábytek.
- od toho se odvíjí hrubě nekompaktní rozměry, opěrka leckdy široká i 20-30 centimetrů. Proč... Na čalounění si kafe nepoložím.
- některé dvojsedačky měly opěrky pro hlavu, respektive dost vysoké opěrky, ale většina opěrku pro hlavu neměla a člověk by na nich seděl jako skoba, záda by si nikdy pořádně neodpočinula.
- matrace, nebo spíše pevná výstylka z neznámého materiálu byla na většině dvojsedaček buďto příliš tvrdá (téměř jako prkno) a nebo příliš měkká, že se člověk ani nemohl pořádně odlepit od sedačky.
+ opěradla byla převážně čalouněná.
Opravdu jsme se HODNĚ snažili vybrat dvojsedačku, ale žádná nebyla PRAVÁ. Nebyla shoda ani na 10 procent, prostě nic.
Nakonec jsme mrkli na postele, že bychom si udělali aspoň jeden zářez s požadavky, že chceme postele s nejméně dvěma bočnicemi, aby bylo dítě chráněno od zdí v rohu. Dále jsme chtěli rošt, nejméně 2-3 matrace na roštu a samozřejmě úložný krásně vyjíždějící prostor nebo výklopný/oddělávací rošt (měl jsem takovou "komunistickou" postel v dětství i se třemi úžasnými matracemi).
Co vám budu povídat. Téměř žádná postel neměla bočnice. Postele rošty měly, ale vždy šlo koupit pouze jednu dvoumetrovou matraci jako s prominutím u blbých. Když jsem u jedné postele našel úložný prostor se dvěma šuplíky a bočnicemi, tak jeden dřevotřískový šuplík byl vykřivený asi od vlhka a v tom druhém se zahnízdil pavouk, jak to tam nejspíš leželo celé věky.
To už jsem se neudržel, a začal jsem hlasitě frflat, co to tam mají za šmejdovský nábytek, že to nakonec dopadne tak, že si doma tu komunistickou postel opravím a nebo si něco ztluču z prken, pořád to bude lepší než tohleto. Myslím, že nás prodavač z prodejny vyprovodil rád. I když... byli jsme tam jediní návštěvníci. Po otřesném zážitku s vystavenými kusy nábytku se tomu nedivím.
Co dál?
Díval jsem se na net, a existují i nějaké české firmy, které dělají nábytek, ale ten je brutálně drahý. Navíc razí trendy, které nesnáším, všechno je na pevno, téměř nic není modulární, vše je modulární jen natolik, aby si zákazník mohl objednat určitou "modulární konstelaci", která se již nikdy nezmění a rozhodně se nezmění v režii zákazníka. Nejbližší prodejnu, kde jsou české kusy vystaveny, mají v krajském městě, takže si tam uděláme za dva týdny výlet.
Známí mi potvrdili, že buďto kupují ten nejlevnější nábytek, u kterého jim není líto, když se roztříská, a přimhouří oči nad jeho vadami, a nebo si zadávají výrobu nábytku u truhláře, protože jinak dnes člověk prý ke kvalitnímu nábytku nepřijde.
Tak to je mi trochu líto, že zavřeli podniky, které se výrobou nábytku zabývaly, v jednom z takových podniků pracovala i moje babička, která mi říkala, že prodávali nábytek dokonce i pro britskou královskou rodinu. Za komunismu.
Inu, asi jsem něco nepochopil, nebo nejdu dost dobře s moderní dobou. Možná, až pochopím, že není jiná šance, tak si koupím polskou robusní dvojsedačku ve slevě s přišitými matracemi, abych je náhodou neztratil. A až mě po pár letech sedačka omrzí, tak ji vyšoupnu stejně, jako to dělají ostatní, před barák, a bezdomáči se o ni poperou.
Pokračování
Do krajského města jsme se dostali už za týden. Navštívili jsme velké obchodní centrum, ve kterém se nachází "podniková prodejna" českého výrobce nábytku. Podnikovou prodejnou se nemyslí, že by tato prodejna patřila přímo českému výrobci, ale jedná se o prodejnu, která patří lokální firmě obchodující s nábytkem, a tato ve své prodejně prezentuje mimo jiné i nábytek českého výrobce.
Novodobá česká klasika.
Na první pohled to byla značná změna. Nábytek vypadal o něco kvalitněji, účelněji, praktičtěji. Okamžitě jsme pochopili, že tady si vybereme. Má to ovšem jeden háček, ceny se pohybují na vyšším levelu, cca 2x až 3x dráže než cena levného polského nábytku v převážně okresních městech.
Po cca hodině vybírání jsme se shodli na tom, že žádný dvojsedák nám rozměrově nesedí a zvolili jsme variantu "odlehčených" křesel bez úložného prostoru. Paradoxně se právě tato křesla tolik podobají křeslům, která měla doma babička. Byla vyrobena a koupena za komunismu. Dokonce bych řekl, ta komunistická křesla nebyla tak těžká a dřevo bylo lépe (kulatěji) opracováno na rozdíl od křesel, které kupujeme dnes, které působí hranatým dojmem a područky se s přimhouřením oka blíží k opracovanému prknu.
Tento dojem bych si byl schopen vysvětlit, protože za minulého režimu fungovala úzce specializovaná tradiční učiliště s praxí, nábytkářské směry apod. Člověk se držel v dané branži celý svůj život. Dneska většina lidí fluktuuje z místa na místo a neustále mění obor. Borec, který dělal návrhy na plastové formy, o pár let později navrhuje železné konstrukce ve zcela jiné firmě, potom přejde k návrhu nábytku v další firmě. Proč ne. Podle toho ten nábytek bude vypadat. Robusně, hranatě, těžce, leckdy navíc vybaven motorem a dálkovým ovládáním. :-).
A tak dopadlo to dobře. Kupujeme hranatá křesla s dřevěnými područkami, vybrali jsme látku, typ "moření" a k tomu nějaké podnožky. Paráda. Bude pohodlí, ale nebude možno se k sobě "přitulit". Nevadí. Dnešní doba stejně moc tomu "tulení" nepřeje. Je moc práce.
A pan Godot s dvojsedačkou? Ten nepřijde.
17.11.2017 - závěrem
Ohledně objednaných křesel s podnožkami, které jsme si domluvili včetně dopravy, nám volali cca za měsíc s tím, že už to je vyrobené, a zda si pro to můžeme přijet. Můžeme přijet??? Vždyť jsme si to objednali včetně dopravy! Prodejce na nás v podstatě zdvořile naléhal, jestli bychom si to nemohli odvézt, prý si i ostatní zákazníci nábytek odváží... Ty jo... KDE TO JSME? Při objednávce nám akceptovali dopravu a nyní od dopravy ustupují? Striktně jsem řekl, že na dopravě trváme, ale začínal jsem si připadat jako v nějaké Angele. Nakonec prodejce prohlásil, že nám to tedy zajistí i s tou dopravou, ale bude to pár dní trvat, než se vše domluví...
Přibližně za týden od památného rozhovoru jsme dostali informaci, že auto dorazí v pracovní den někdy mezi desátou a dvanáctou hodinou dopoledne. Ujistil jsem se, jestli dobře slyším a informoval jsem ženštinu, že chodím do práce a brát si volno na jeden den kvůli tomu, že musím někdy dopoledne přijmout tři křesla a dvě podnožky mi připadá... poněkud trapné. Navrhoval jsem čas ráno do 9. hodiny nebo odpoledne po 13:30, kdy bych mohl být doma z práce. Bohužel, nedalo se nic dělat. Z času doručení prodejce neslevil, jinak si prý pro to máme přijet. Takže jsem si to v práci domluvil a v památný den čekal na dodání nábytku.
Samotné předání nábytku proběhlo poměrně standardně. Převzali jsme zabalené kusy, znáte to, nějaká možnost zkontrolovat přebírku na ulici je prakticky minimální. Zaplatili, dopravce (byl to dokonce majitel prodávající firmy) zablábolil něco o tom, že se na něj můžeme kdykoli obrátit, a odjel. Paráda.
Když to lapidárně shrnu a použiju k tomu větu své ženy, tak situace vypadá takto:
"Když v Česku pořizujete nábytek, počítejte s tím, že vždy budou nějaké potíže."
Přeji hezký den.
Zdroj:
názor a zkušenost autora
