Jako pracující člověk mám (k podivu mých chlebodárců) potřebu téměř 20 let chodit někam na oběd. V polovině 90. let minulého století začaly hromadně krachovat veřejné jídelny, kde si mohl člověk koupit za pár korun dobré jídlo. Jedlo se většinou "na stojáka" a pochutnávali jsme si na guláši, svíčkové, vepřovém s rýží, zabíjačkových pochoutkách nebo jen na polévce. Obsluha byla rychlá, přímo na míru pracujícím peonům, kteří potřebovali dojít někam 100 m na oběd, pojíst a vrátit se zpět do firmy. V této zázračné době byla obědová přestávka placená a navíc se docházka ani tolik nesledovala. Lidé jedli v pohodě, měli čas. Žádný stres.
Mnoho dalších podniků mělo vlastní jídelny, kde svým zaměstnancům "za levno" vyvařovaly. Pamatuji si na obědy v sáčcích z Technoplastu, kde porce byla tak obrovská, že se z jednoho sáčku v pohodě najedli dva lidé.
Po krachu veřejných jídelen následovalo těžké rozhodování, kam chodit na oběd. Firmy začaly svým zaměstnancům vydávat stravenky, které bylo možno použít pro stravování kdekoli jinde. Dokonce za stravenky šlo kupovat běžné potraviny. Nejprve jsem to chápal jako výhodu, ale když jsem zjistil, že není kde se kvalitně a hlavně v klidu stravovat, už jsem výhodu stravenek až tak moc nevnímal.
Nejprve jsem chodil do klasické hospody, která byla cca 50 m daleko. Obědy chutnaly šíleně, ale jako mladému člověku mi to bylo jedno. Hospodu po roce zavřeli z "hygienických" důvodů. Potom jsem chodil do vývařovny "U radnice". Tam se neustále střídaly tři typy polévek - hovězí, kuřecí vývar a dršťková. Tenkrát jsem ještě netušil, že existuje nemoc šílených krav, tak jsem jedl všechno. Hlavní jídlo bylo taky na jeden nebo dva způsoby. Dalo se to vydržet tak měsíc, dva měsíce a potom se to začalo zajídat. Tato vývařovna byla uzavřena až za několik let. Mezi tím jsem ji kombinoval s běžnou restaurací, kde byly dlouhé čekací lhůty na lenivou obsluhu, která navíc psychologicky žádala spropitné a odmítala vracet na stravenky. Proto jsem ještě docházel do dvou dalších jídelen. Jedna neustále smažila smažený sýr a druhá nejenže smažila, ale zároveň mi k tomu kydala různé vlašské a pařížské saláty. Dalo se to vydržet, ale
po nějaké době jsem začal mít nejrůznější střevní potíže. Děsivá doba, nerad na to vzpomínám.
S přechodem do jiné firmy nastal nový trend. Ostatní pracovníci, stejně jako já, chtěli jíst kvalitně. Tak jsme se vždycky hromadně sebrali a šli buďto pěšky nebo autem do nějaké dobré restaurace.
Kašlali jsme na to, jestli se vrátíme za 30 nebo 45 nebo 60 minut. Důležité bylo dobře se najíst. V této době už byla přestávka neplacená a stravenky jsem měl hodnotově menší než v minulé práci. Nicméně jsem si začal chutných obědů vážit.
Následoval přechod do jiného města, kde jsem měl pouze dvě možnosti, jak se stravovat (firma byla mimo centrum). První možnost byly jakési podivné plastové obědy za 50 korun. Pamatuji si, že jsem to asi týden zkoušel. Do firemní kuchyňky
bez oken o velikosti 3 x 3 metry, kam se stěží vešli tři peoni, přišel jeden objemný majitel firmy a rozbalil si tlačenku a jitrničky. Jak tam baštil, dívá se na mě a povídá:
"Já vám tak závidím, takové dobré jídlo si u nás dáváte!".
Až teprve později jsem pochopil, že ze mě dělal debila. Zrovna ten oběd byl otřesně hnusný. Od této doby jsem začal chodit na tu druhou možnost. Do restaurace, kde vařil nějaký šíleně levný kuchař. Podle toho ty obědy vypadaly. Často jsme měli ledvinovou omáčku, která smrděla po moči. Polévky se nedaly jíst. Po segedinském guláši jsem se málem otrávil, prosral jsem celý víkend a myslel, že umřu. A bylo nás tehdy víc. Nakonec jsem začal praktikovat výběrové jezení, kdy jsem divně vypadající části jídla jednoduše nesnědl a číšnice se vždycky divila. Vysvětloval jsem jí, že se to nedá jíst. Ale mělo to i výhodu.
Z mých zbytků mohli připravit další jídlo, není to skvělé?Následně jsem se po jiných geniálních provokacích majitelů i číšnic přesunul do jiného města. Nyní stravenky nejsou vůbec. Některé restaurace vaří dobře, některé hůř. Protože už mám zkušenosti, vím přesně, kdy se mě snaží jídlem restaurace "ojebat" a kdy to myslí upřímně, podobně jako Gross. Nicméně mám velké dilema. Do města je to deset minut chůze nebo pět minut jízdy autem. Přestávka 30 minut. Obtížně se to stíhá, i když je obsluha v restauracích, narozdíl od doby před patnácti, deseti lety, mnohem rychlejší. A proč utrácet za benzín, čuchat pouliční smrady se smogem a ojíždět si vlastní auto při cestě na oběd?
A tak jsem se po 20 letech rozhodl, že si budu vařit sám. Aspoň dva obědy v týdnu si zajistím ve vlastní režii a předvařím si je doma. Začíná mě otravovat jíst ty kreténsky uvařená jídla, když si to umím uvařit líp. Nebo kupovat v marketu (v masně) přesolené listové závitky s divnou klobásou, či chlebíčky s nejlevnější šunkou. Už mě to vážně nebaví. V tomto absurdistánu nefungují základní služby.
Proto se můžete těšit na Blogovníku na zajímavé recepty, kterými budu zkoušet jako obyčejný peon nahradit neschopné kuchaře, předražené restaurace a pokusy zničit peonům žaludky.
